Nezapomeň se rozdělit...

Po letních prázdninách se opět pustíme do přemýšlení na tématy pastoračního projektu farnosti.

Pokračujeme tématem sebedarování, aneb jak nám občas říkali rodiče: "Nezapomeň se rozdělit..."

Kvalitní lidský život asi nelze žít bez toho, aniž bychom se s druhými dělili o to, co sami máme. Bez toho není možné přátelství, život v rodině ani v dobrém pracovním týmu. Bůh nás tak nastavil, když nás stvořil ke svému obrazu a sám ze sebe udělal vzor všeho sebedarování, když „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16). Sebedarování se stává jedním za základních stavebních prvků spravedlivé společnosti, rodinného prostředí, ze kterého vycházejí zralí lidé a je i základem poctivého a hlubokého společenství církve, které účinně svědčí lidem okolo o Boží lásce. Chceme-li, aby naše farní společenství bylo postaveno na solidním základě a byl věrohodné, nezbude než hodnotu sebedarování vytrvale rozvíjet.

Slovo sebedarování můžeme mít spojeno s hrdinskými skutky za dramatických okolností, skutečnost je však většinou mnohem prostší. Jde o to všímat si, co člověk vedle mne potřebuje a být ochoten mu to nabídnout. Někdy jde o to rozdělit se o peníze nebo poskytnout někomu materiální dar, mnohem častěji po nás situace žádá věnovat čas, úsměv či dobré slovo. Občas sebedarování spočívá v tom, že změním své pevné plány nebo zvyklosti a věnuji se druhému. O stupínek výš postoupím, když se rozhodnu někomu nebo nějaké službě věnovat pravidelně. Sv. Tomáš Akvinský říká, že hodnota služby, ke které se pravidelně zavážu, má dvojnásobnou hodnotu: hodnotu dobrého skutku a zároveň hodnotu věrnosti splněnému slibu. Velký význam má sebedarování v podobě trpělivosti s druhými, když neseme nedokonalosti svých bližních. Posilou nám může být vědomí, že oni naopak musí snášet nedokonalosti naše J. Pokud se nám to, co dáváme, podaří dávat s radostí, nelze si snad ani přát více

Kdybychom chtěli hovořit o kultuře sebedarování, měli bychom hovořit o solidaritě. Co znamená toto cizí slovo? Solidarita (česky vzájemnost) znamená nejen ochotu se dělit s druhými, ale vědomí, že to není pouhá dobrá vůle a bonus navíc, ale něco základního, co nelze z křesťanského života dost dobře oddělit, protože jde o moje sestry a bratry. Důležité je mít tento postoj a ochotu k sebedarování, i když často mohu dát jen tak málo (nebo mnoho?), jako dala chudá vdova do chrámové pokladnice (Mk 12,41-44).

Inspirace v písmu

Pokud chceme přemýšlet o hodnotě sebedarování na základě biblických textů, je možné se začíst do Mk 12,41- 44, Mt 19,16 - 24 či Jan 3,14-18.

Inspirace v životě Dona Boska

Některá setkání s Donem Boskem ovlivnila další život chlapců. Jednou se kolem něj tlačil houf kluků. Každý chtěl dostat medailku. Stranou stál bledý hoch. Měl osm let. Ne levém rukávu měl černou pásku, před dvěma měsíci mu zemřel otec. Netlačil se, čekal, až budou všichni poděleni. Když se dostal na řadu, Don Bosko už medailky neměl. Usmál se na chlapce:

– Michálku, tady máš, ber, řekl mu.

Ale co brát? Neznámý kněz, jehož viděl poprvé, měl prázdné ruce a nic mu nedával. Pouze mu nabízel svou levici a pravicí naznačoval, že mu jí chce půlku odříznout. Chlapec se mu díval nechápavě do očí.

– Michálku, my dva se budeme o všechno dělit napolovic. Souhlasíš?

Co tehdy Don Bosko viděl? Nikdy to neprozradil. Ale chlapec jménem Michal Rua se skutečně stal jeho pravou rukou, jeho prvním nástupcem a hla­vou salesiánské kongregace. Smysl roz­hovoru o dělení se napůl pochopil až o mnoho let později. Dona Boska měl celý život vroucně rád a nechal se ovlivňovat jeho vese­lostí, elánem a láskou.

Otázky k zamyšlení:

1. Vzpomeň si na situace v životě, kdy jsi byl obdarován druhými.
2. Kde se já ve svém životě dělím s ostatními? Kde mi to jde snadno a kde mně to stojí hodně síly? Co potřebuji pro to, abych postoj sebedarování ve svém životě rozvíjet?
3. Jak to vypadá v naší farnosti se vzájemným obdarováváním? Kde se nám to daří a kde je prostor pro rozvoj?