Drobečková navigace

Úvod > O nás > Kostely > Kostel sv. Martina a Prokopa

Kostel sv. Martina a Prokopa

Vznik kostela

Vznik kostelaV zdejší obci – Lobzech – vzrůstá stále počet obyvatelstva a tím ovšem i počet dítek školou povinných, následkem toho rozšiřována stále škola v nové třídy a pobočky. Na schůzi místní školní rady dne 20. března 1904 činí pan Ulč návrh, aby se prozatím zřídila pobočka školy nájmem, než skutečná stavba školy. O dva dny později bylo usneseno místní školní radou jednohlasně, aby při nynější škole bylo postaveno II.patro, tělocvična a na této slušná kaple. Usnesení bylo schváleno obecním zastupitelstvem ve schůzi dne 26. března 1904. Na schůzi obecního zastupitelstva dne 22. dubna 1904 činí pan V. F. Kincl, továrník, určitý návrh, aby se přistavilo na zdejší školní budovu II. patro s tělocvičnou bez kaple. Přístavbou se získá 8 tříd a kaple by se postavila zvlášť, tak aby se vyhovělo jak dítkám školním, tak i obyvatelstvu. Tento návrh byl přijat jedenácti hlasy proti třem.

Na schůzi obecního zastupitelstva dne 26. září 1904 se jedná o schválení rozpočtu a podmínek na stavbu kostela v Lobzech. Uvádím doslovné znění protokolu: Pan starosta (Vojtěch Šimandl) předkládá plány, rozpočty a podmínky a žádá, aby se přítomní platní členové obecního zastupitelstva v tomto předmětu jednání rozhovořili a praví, že rozpočet zvýšen byl o 3000 K, jelikož se pomýšlí, aby kostel byl prostorný. Po debatě, jež se v předmětné věci rozpředla činí pan V. F. Kincl určitý návrh, aby se stavba kostela provedla dle plánů a dle zvětšeného rozpočtu. P. Mosr navrhuje, aby se kostel nestavěl. Pan starosta nechal hlasovati, kdo jest pro to, by se kostel stavěl dle návrhu pana V. Kincla – přijímá se 8 hlasy a usneseno, aby se se stavbou kostela započalo ihned. Pan starosta zařídí potřebné kroky.

Dne 31. října 1904 byly otevřeny oferty a zadány práce následovně:

  1. Práce zednická a tesařská p. Jiřímu a Antonínovi Tomáškovi za slevu 7 ½ % z rozpočtu ceny
  2. Práce truhlářská zadána Bartoloměji Špilarovi, truhláři v Kotrčově se slevou 11% z rozpočtu ceny
  3. Práce zámečnická dána Josefu Křížovi, zámečníku v Plzni za slevu 13%
  4. Práce natěračské zadána Hynku Holubovi se slevou 3 ½ %

Usneseno, aby podnikatel započal letos s planýrováním a kopáním základů – stavba prováděti se bude pak z jara r. 1905 jak je v podmínkách stanoveno.

Stavba kostela

Stavba kostelaZ jara roku 1905 započalo se stavbou kostela na pozemku, jejž darovala paní Keplová s tou podmínkou, že v kostele bude mít uzavřenou lavici pro svoji rodinu. Stavba za příznivého počasí šla rychle kupředu, takže již v létě téhož roku stavba byla dokončena.

V té době prováděl sbírky na kostel zdejší katecheta Karel Laub, pomáhal mu pan Josef Kočandrle a pan řídící učitel Martin Pokorný. V pamětech kostela je podrobný seznam dárců, kteří přispěli na kostel finančním darem nebo darovali vybavení kostela – monstranci, zvonky, kříž na oltář, výšivky na oltář, lustr a jiné.

Kostel byl již dostavěn, ale naskytla se překážka. V obecním výboru byla povolena pouze stavba, nikoliv zařízení kostela. I stál tu kostel hotový, ovšem pouze zdivo, holé stěny, prázdný prostor. I okna byla nezasklena. V létě pak nechal pan katecheta kostel vymalovat, obec se titož usnesla na tom, aby byl kostel vybílen. Požádal pana Jiřího Tomáška, stavitele, aby postavil v kostele lešení a kostel nechal vymalovat od Václava Švachty, malíře z Plzně. Dne 25. srpna 1905 byla zadána okna k zasklení p. Josefu Šaškovi, sklenáři z Plzně, dle vzoru sklem obyčejným v olově s barevnou bordůrou.

Pan katecheta Laub v Pamětech kostela v Lobzech dále píše:

Vše již připraveno bylo, takže svěcení kostela nic již nepřekáželo, avšak pojednou pozorovati bylo liknavost. Pan starosta přestal se o to zajímat, ač jsem žádal, by podána byla žádost na svěcení, přec se nic nečinilo.

Tak věci zůstaly až do příštího roku, do jara 1906.

V té době sehnal jsem asi 1000 K, i začal jsem vyjednávati o oltáři s kamenickou firmou pana J. Hejreta. Podal jsem náčrtek na oltář mramorový, ježto za dřevěný chtěli oferenti příliš mnoho. Za cenu 1750 K jsem oltář u pana J. Hejreta dal dělat. Když se oltář sestavolal, bylo zapotřebí podezdívky, což pan Jiří Tomášek, mistr zednický provedl, potřebné zdivo daroval pan Hauptman, mistr kamenický. Pohnul jsem pana řídícího učitele Martina Pokorného, aby působil na pana starostu, což i sám jsem též učinil, aby byla podána žádost na svěcení kostela. Což se konečně stalo a žádost v dubnu (1906) zaslána k nejdůstojnějšímu knížecímu arcibiskupskému Ordinariátu v Praze. Než tu začalo nové protahovaní ze strany nej. kníž. arcibiskupského Ordinariátu. Naléhal jsem stále prostřednictvím dp. Fr. Hrubíka, arcibiskupského ceremonáře, aby se záležitost urychlila, avšak marně, teprve 7. říjen ustanoven ke svěcení kostela.

V té době nastala změna v představenstvu. Zvolen za starostu byl pan Martin Černý, rolník. Ten ujal se prázdného kostela a všemožně přes veliký odpor pečoval aspoň o nejnutnější. Sám svým nákladem kol kostela učinil úpravu, zakoupil do kostela obrazy patronů, sv. Martina a sv. Prokopa, svým nákladem pořídil dlažbu okolo oltáře v presbytáři a podjal se sbírky na zakoupení varhan. Týž rok z jara zasázeny stromy kolem kostela na návrh pana řídícího M. Pokorného.

Svěcení kostela

Svěcení kostelaDen před svěcením kostela konaly se ještě mnohé práce. Postavena byla kazatelna od pražské firmy Mudroch, protože zdejší řezbáři nemohli do toho času práci tu práci dodati. Den před svěcením ozdobila obec okolí kostela mladým lesním stromovím a praporky národní barvy, jež v dosti velikém množství vlály z jednotlivých stromů. Odpoledne byly přivezeny ostatky svatých mučeníků a sice sv. Desideria, Urbana a Koronaty. Byly uloženy v přichystané kapli v domě katechety vedle kostela. Ty se pak při svěcení ukládají na připravené místo v oltáři.

Dne 7. října počalo ráno býti nepěkně, hustá mlha se začala ztrácet a den se vyjasnil k veliké radosti přítomných. Kolem sedmé hodiny počalo se již kolem chrámu kupiti množství lidu, též duchovenstvo se již sjíždělo. Pře osmou hodinou byl očekávám příchod Jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála, Lva ze Skrbenských, knížete arcibiskupa pražského. Před domem zdejšího katechety utvořily školní dítky špalír, v jehož čele byly děvčata bíle oblečena. U vchodu stála místní školní rada a obecní zastupitelstvo s panem starostou v čele. Dále zde byl jako host předseda okresní školní rady pan dvorní rada Paraubek, a pak duchovenstvo: vldp. Václav Čubr – vikář, Augustin Střízek – arciděkan, Theobald Štikar – quardian, Trantišek Herzog – kaplan, Josef Hák –kaplan, katecheté Fr. Voříšek, Václav Davídek, František Klus, Vil. Eisman, Vondráček, B. Köhler a Karel Laub, gymn. profesoři a bohoslovci. Úderem osmé hodiny za hlaholu zvonů přijel z Křimic Jeho Eminence. Jakmile vystoupil z vozu nastalo vítání, nejdříve panem starostou Martinem Černým, který procítěně pronesl uvítací řeč. Následovalo vítání p. dvorním radou Paraubkem a pak duchovenstvem. Na to přistoupily družičky z nichž Marie Štětinová, žákyně 4. třídy, měla řeč na přivítanou. Po uvítání vešel Jeho Eminence do domu katechety, kde byly ostatky.

Tam se přioděl a odebral se do kostela, který světil. Svěcení skončilo v 11 hodin a na to sloužil v nově posvěceném kostele první mši svatou vldp. Augustin Střízek, arciděkan. Po mši měl Jeho Eminence kázání, v němž vybízel k dětinné lásce k Rodičce Boží, protože byl svátek Růžencové slavnosti. Pak veřejně poděkoval obci a zvláště panu starostovi, jakož i všem dobrodincům za všechnu obětavost, kterou projevili při stavbě tohoto kostela. Jeho Eminence udělil všem přítomným své apoštolské požehnání. Tím slavnost skončena.V průvodu duchovenstva odebral se do domu zdejšího katechety, kde se účastnil oběda a po obědě se ještě pozdržel hodinu. Ve tři hodiny odjel. Na odchodu přistoupila ještě Jarmila Šnajdrová, žákyně 4. třídy, a měla řeč na poděkování. Jeho eminence poděkoval dívce, rozloučil se se všemi přítomnými, vsedl do kočáru a za hlaholu zvonů a radosti všech přítomných odejel do Křimic. Hned po odjezdu bylo v kostele požehnání. Kostel byl celý den otevřen a stále plný lidí, kteří z celého okolí přišli podívat se na slavnost.

Vybavení kostela

Vybavení kostelaJe třeba zdůraznit, že celý interiér kostela byl pořízen z darů věřících a svědčí i veliké obětavosti obyvatel ke svému kostelu. V pamětech kostela v Lobzích je několika stránkový seznam dárců.

Vše do knihy pečlivě zapisoval pan katecheta Karel Laub. Když k němu přišel zdejší rolník pan Josef Kočandrle, že chce do kostela pořídit kříž, přiměl jej k tomu, aby raději do kostela dal zhotovit křížovou cestu.

Pan katecheta se nestaral jen o vybavení kostela, ale jak čteme v pamětech snažil se zajistil všechna povolení na arcibiskupské konzistoři v Praze.

Obec převzala nad kostelem patronátní právo a zavázala se o kostel starat, udržovat jej v dobrém stavu. Platila kostelníka a varhaníka a hradila bohoslužebné potřeby – víno, svíce a oleje, kadidlo...

Zvony

V pamětech je také uvedena poznámka o zvonech na kostele.

Dle sdělení pana arciděkana Augustina Střízka byly svěceny zvony:

Velký zvon na jméno „Prokop“ (váha 104 kg) a menší zvon na jméno „Maria“. Zvony byly ulité roku 1906 od Roberta Pernera, zvonaře v Plzni a posvěceny dne 18. července 1906. Na věž byl přenesen malý zvonek, se jménem Maria, z kapličky na návsi po jejích zboření v červnu 1907. Zvon Prokop byl z věže vzat k válečným účelů 22. února roku 1917. Definitivně přišel kostel o zvony za druhé světové války. Dnes je ve věži malý zvon „Václav“. Byl dovezen ze zničeného kostela na Tachovsku P. Josefem Vajdišem dne 30. června 1953.

Katecheté 1907 - 1933

Katecheté 1907 - 1933Lobezká obecná škola, která byla otevřena roku 1893. O dva roky později pro ni byla postavena nová důstojná budova. Už před stavbou kostela nestačila její kapacita a plánovalo se její další rozšíření. Od roku 1919 byla rozšířena na chlapeckou a dívčí školu měšťanskou. Na každé škole vyučoval náboženství katecheta. V roce 1903 se usnesla místní školní rada za zřízení místa katechetského. Prvním katechetou byl ustanoven knížecí arcibiskupskou Konsistoří v Praze pan Karel Laub dne 8. srpna 1904. Ten zde vykonával místo katechety do roku 1908. Pak byl jmenován katechetou při zdejší škole a správcem kostela vlp. František Tichý, dříve kaplan v Kynžvartě. O rok později vlp.František Králík. Pak se střídali další. Za zmínku stojí rok 1921, kdy počet dětí chodících do náboženství klesl skoro na polovinu.

Tím poklesla i návštěvnost v kostele. Na tento velký úbytek katolíků měla vliv změněná politická situace po 1. světové válce, vznik ČSR a protikatolická agitace vedená při sčítání lidu 16. února 1921. V kronice dominikánů se uvádí, že v Lobzích odpadlo přes polovinu obyvatel od katolické víry z 5461 obyvatel. Sčítání v roce 1930 uvádí v Lobzích 7764 obyvatel, z toho 3584 katolíků a 4180 nekatolíků. Z této příčiny onemocněl nervově katecheta Antonín Zeman.

Proto ho v kostele zastupovali přechodně dominikáni a od roku 1922 vdp. arcibiskupský notář a bývalý dýšinský farář P. Adolf Skřivan až do roku 1927. Poněvadž přes veškeré léčení se stav katechety Zemana nelepšil, docházel na nedělní kázání do Lobez P. František Tichý, katecheta měšťanských škol v Plzni. Zdejší katecheta se věnoval cvičení kostelního zpěvu s nově organizovaným chrámovým sborem. Na obecné škole katechetovi pomáhali P. Jordán Dostál, P. Aleš Bonz, laická katechetka Michálková, Král a jiní.

Správa dominikánů – 1933 - 1950

Správa dominikánů – 1933 - 1950V roce 1933 se katecheta Zeman dostal na definitivní místo na obecnou dívčí školu v Husově třídě. P. Tichý přestal do kostela ze zdravotních důvodů docházet. Péči o tento kostel převzali dominikáni. Lobezský kostel se stal filiálním kostelem u chrámu Páně Panny Marie Růžencové v Plzni Slovanech. První bohoslužby zde měl dominikán P. Aleš Bonz 2. července 1933. Přišel v bílém a čistý a vrátil se z Lobez celý umazaný, tolik bylo v kostele, na oltáři a v sakristii prachu. Proto během příštího týdne šel P. Bruno Bárta, OP děkan, do Lobez ke Kobrasům a prosil je, aby se ujali tohoto kostela a udržovali jej čistý. Od té doby se Kobrasovi obětavě věnovali lobezskému kostelu a pan Josef Kobras se stal na dlouhá léta kostelníkem. Po nich se o kostel starala rodina Mikutova. Když se fara v Plzni V. (dominikáni) zavázala konat v Lobezském kostele bohoslužby, docházeli sem střídavě všichni členové kláštera. Často tu býval P. Aleš Bonz. Nejsou známy žádné významné události s těchto let. V roce 1939- 40 dojížděl autem sem na bohoslužby P. Jaroslav Frk a odtud do Božkova. Při větším návalu zpovídajících se bohoslužby opožďovali. Proto sem začali chodit i jiní kněží. Bylo to nevýhodné, poněvadž žádný neznal věřící důkladně. Návštěva dětí byla slabá, ve škole učily laické katechetky. Proto v září 1942 převzal vyučování na obecné škole v Lobzích i bohoslužby v kostele P. Karel Chlad. Záhy poznal ztvrdlou půdu prostředí. Rodiče byly většinou oba zaměstnáni a děti se zdržovaly celé dny na ulici. Jen ponenáhlu se podařilo část jich ovlivnit. S řídícím školy panem Svobodou se nebylo možné dohodnout o zařazení náboženských hodin do rozvrhu. Na obecné škole v Lobzích a měšťance z Doubravky, která se do Lobez přestěhovala bylo celkem 267 katolických dětí. V neděli začínala mše sv. přesně o půl deváté, promluvy po mši byly desetiminutové, takže 5 až 10 minut po deváté byl konec. Přesto účast dětí tak kolísala a byla slabá. V kronice se v roce 1943 uvádí největší účast až 140 dětí a nejmeší 26 dětí. Za dva roky působení P. Karla Chlada byla dvakrát neznámými darebáky vytlučena okna kostela. Dominikánská kronika uvádí datum 23. srpna 1941, kdy někdo vytloukl kamením okna v kostele v Lobzích. Nic nebylo vyšetřeno. Okna zůstala dlouho nezasklená, poněvadž žádná firma nechtěla práci přijmout pro nedostatek personálu.

Od července 1944 se ujal bohoslužeb v Lobzích P. Vít Beneš. Válečné události se odrážely v osudech kostela sv. Martina a Prokopa. Plzeň trpěla nálety amerických bombardovacích svazů a při náletu 17. října 1944 byla poškozena střecha a vyražena okna v kostele. Proto jednou byly vynechány bohoslužby. Jiným náletem byla poškozena škola nad Hamburkem, v níž bylo ohroženo zařízení školní kaple, používané dočasně českomoravskou církví. Bylo žádáno, aby část inventáře byla přemístěna do Lobez. Tím byl kostel obohacen o oltář s Kalvárií na pravé straně kostelní lodi, lavicemi a svícny. Konec války byl dramatický. Při náletu 17. dubna 1945 byl kostel značně poškozen. Asi 1/3 střechy byla stržena, bednění oken bylo vyraženo.Byly vynechány nedělní bohoslužby, ale prací několika dobrodinců byl kostel nouzově opraven a vyčištěn. V neděli před započetím mše sv. byl nálet hloubkových letců se střelbou s kulometů na Koterovské nádraží a po skončení nebezpečí se již věřící nesešli. Příští neděli 6. května byla účast na mši sv. zcela nepatrná (5 osob), protože obyvatelé šli přivítal přijíždějící americké obrněné jednotky. Poprvé již zase za svobody byly slouženy bohoslužby na svátek Nanebevstoupení Páně. Účast byla ještě slabá, asi polovina byli američtí vojáci a na varhany hrál rovněž americký důstojník. V neděli 13. května byla zpívaná mše sv. s chvalozpěvem Te Deum na poděkování za ukončení války a za svobodu. Chrámový sbor byl bohužel poškozením Letné a Lobez značně zeslaben a několik členů bylo zraněno. Dobrý příklad americké armády pěkně působil. Koncem května byly ukončeny samostatné bohoslužby v Božkově a na mši do Lobez chodili pak i katolíci z Božkova, čímž účast věřících se pěkně pozvedla.

Střecha kostela byla náletem značně poškozena. Na tom, že střecha byla znovu pokryta má velkou zásluhu P. Vít Beneš, který nosil tašky na střechu a statečně pomáhal bohoslovci Poláčkovi, který jako zkušený pokrývač střechu pokryl. Co se týká oken, ty byly dlouhou dobu nezaskleny. Teprve až v říjnu a listopadu roku 1949, nákladem města, které je patronem kostela byly zaskleny. Přičinil se o to kostelník Josef Kobras, který stále chodil na úřady, kvůli této záležitosti.

Jistě známe jak se vyvíjela politická situace po válce. Rozhodují krok proti církvi provedli komunisté v roce 1950. Podle nového zákona o hospodářském zabezpečení církve a náboženských společností museli duchovní v lednu 1950 skládat na okresních nebo krajských výborech slib věrnosti. Začínají procesy s nepohodlnými kněžími. Začínají prohlídky kláštěrů a far, zda by se tam nedala umístit školka nebo ubytovat důchodci, popisují dominikáni ve své kronice. V noci ze 13. na 14. dubna, byli vystěhováni zde v Plzni z klášterů Františkáni (3 kněží a 1 bratr) a Redemptoristé (7 kněží a 4 bratři). Bohoslužby v jejich kostelích konají dále penzisté a my (dominikáni). V kronice dominikánského kláštera jsou tyto řádky připsány až v roce 1958:

V tyto dny do kláštera docházely různé komise a prohlížely klášter – předzvěst našeho brzkého stěhování. A nemýlili jsme se. Dne 26. dubna navečer přišel do kláštera církevní tajemník s přípisem pro převora P. Norberta Bubeníka, že na druhý den se má dostavit do Prahy na církevní úřad. Řekl jsem mu, že na určenou hodinu ( 10 hodin dopoledne) tam budu, že pojedu ráno rychlíkem. Řekl mi, že musím jet ráno autem, které bude čekat ráno v 8 hodin před Národním výborem. Ráno v 8 hodin jsem nasedl do auta spolu s P. Václavem Vystrčilem, převorem augustiniánů ze Lnář – by to velké pohodlné osobní auto Národního výboru v Plzni s číslem 1., takže kromě nás a šoféra se tam pohodlně umístili i dva tajní! V Praze na církevním úřade už byli shromážděni i jiní představení různých klášterů. Volali jednoho po druhém a každého po „rozsudku“ odváděli jiným východem. Když bylo vyvoláno o ½ 11 mé jméno, slečinka mne uvedla do salonu, kde v křesle seděl vysoký a tlustý pán (jméno si už nepamatuji), a ten mi oznámil, že náš klášter v Plzni je likvidován – a všichni členové do tří dnů budou převezeni do Broumova. Toto rozhodnutí odůvodňoval nepřátelskou činností našich některých kněží (Braitr, Zemek). Když jsem se bránil, že tito jmenovaní nejsou členy našeho kláštera – odpověděl, že se zde nedá nic dělat, že je to nařízení nejvyšších úřadů. A hned zazvonil, vstoupili dva páni: zmocněnec našeho kláštera a jeden tajný. Tito mne vzali mezi sebe, naložili do osobního auta – odejeli se mnou z Prahy. Poněvadž v Plzni jsme měli být až večer – aby to nepůsobilo rozruch – jezdili se mnou po severních Čechách. Přesně v 8 hodin večer jsme přijeli do Plzně před klášter. Zavedli mne do mé světnice – do převorátu, kde mě přidělili „anděla strážného“, který se ode mne ani nehnul. Klášter toho dne byl od 10 hodin obsazen tajnou policií, vchody uzavřeny. Kuchařka, slečna z kanceláře, musely klášter opustit. V 9 hodin večer zazněl zvonek , všichni byli přivedeni do refektáře, kde za účasti zmocněnce, velitele StB, a jiných tajných převor oznámil, jaký osud stihl náš klášter a že se musíme vystěhovat do tří dnů do Broumova. Páni však odpověděli, že ne do 3 dnů, ale ihned, za půl hodiny se sbalit a nasednout do autobusu, který je připraven v klášterní zahradě. Při faře že zůstane P. Vincenc Straňák a P. Petr Mikelta, ale v klášteře zůstat nemohou, musí bydlet někde v privátě. Tito se však rozhodli, že nezůstanou, a že pojedou s námi do Broumova. Než jsme vyjeli, vzal jsem zmocněnce a velitele StB a šel s nimi do kostela, otevřel svatostánek. Aby viděli, že tam není nic schováno. Řekl jsem jim, že to dělám proto, aby to nedopadlo při prohlídce tak, jako u františkánů před 14 dny, kde rozházeli hostie po oltáři. V ½ 11 v noci jsme všichni nasedli do autobusu a za zpěvu „Salve Regina“ jsme opouštěli náš milovaný klášter, naši vždy věrnou Plzeň.

Tím skončila i duchovní správa dominikánů v Lobzích. Do Plzně se dominikáni vrátili až za 40 let, v roce 1990.

Kostel v Lobzích po roce 1950

Po internaci dominikánů zůstal kostel v Lobzích bez duchovní správy. Střídali se v něm kněží důchodci. Nejčastěji zde míval bohoslužby plzeňský katecheta P. František Klůs, podle potřeby také P. František Hejda. Na varhany tehdy hrávala paní učitelka Šnepová. U ní se pomalu učila Štěpánka, později provdaná Jílková. Byla velmi obětavá a hrála na varhany téměř po celou dobu nesvobody.

Duchovním správcem po odchodu dominikánu byl jmenován P. Dušan Řezanina. Dne 16. září 1951 po něm nastoupil P. Josef Vajdiš, který zde působil až do roku 1960. Za jeho působení byl zde dovezen z Tachovska zvon Václav. Také 7. října 1956 se slavilo padesáté výročí posvěcení kostela. Slavnou mši sv. sloužil arciděkan P. Alois Černý. Při ní zpíval chrámový sbor z kostela františkánského. V roce 1960 zde krátce působil P. Jan Kozlík, který se vrátil z vězení. Pak odešel na arciděkanství v Plzni jako administrátor a jeho nástupcem byl krátce kaplan arciděkanství P. Karel Riaut. Duchovním správcem farnosti až do roku 1966 byl P. Antoním Vojáček. Další kněz P. Karel Menál pracoval jako účetní u stavebního družstva Plzeň sever. Bydlel na Chotíkovské faře a pak přišel jako administrátor k Panně Marii Růžencové na Slovanech a docházel také do kostela sv. Martina a Prokopa v Lobzích. Často ho zastupoval profesor náboženství P. Jaroslav Bosáček. Když se v roce 1968 politická situace poněkud uvolnila, přišel do dominikánské farnosti na Slovanech dominikán P. Alois Lukáš Mikulčík v roce 1969. Lobezský kostel i jeho návštěvníky si velice oblíbil a rád tam docházel. V roce 1970 mu byl přidělen kaplan P. Antonín Hýža.

V roce 1971 přidělil církevní tajemník peníze na opravu lobezského kostela. Marně jsme se snažili na tuto opravu získat stavební firmu. Po dlouhém a marném úsilí nám vyšel vstříc pan František Vlnař a byl v té době vedoucím stavebního odboru v Plzni- Doubravce. V té době tam pokračovala výstavba sídliště. Opravu fasády prováděli zaměstnanci stavebního odboru města Plzně a Stavební podnik jim k tomu dodával potřebný materiál. Na opravu dohlížel pan František Vlnař. Na fasádu dali záruku deset let a skutečně po desíti letech začala omítka postupně opadávat. P. Lukáš Mikulčík velmi trpěl jejich ledabylou a nesolidní prací a nechal tam kus svého zdraví. V roce 1971 onemocněl zhnoubným nádorem močových cest a koncem roku 1972 zemřel. Po něm se stal administrátorem farnosti i kostela v Lobzích P. Antonín Hýža. V roce 1973 přišel k němu jako kaplan P. Jiří Kopejsko, kterému svěřil péči o kostel. Ten se s velikým nadšením a obětavostí pustil do obnovy interiéru kostela. Odstranil boční oltář Ukřižování, kazatelnu, upravil rámy křížové cesty a jiné věci. Tím se dostal do konfliktu s rodinou Mikutových, která se o kostel starala. Ti vrátili klíče a přestali kostel navštěvovat. V roce 1975 byl P. Jiří Kopejsko přeložen na Chlum sv. Máří. Opravy dokončil jeho nástupce novokněz P. Miloslav Cibulka. Ten po krátkém působení odešel do Toužimě. P. Antonín Hýža zůstal ve farnosti sám. Návštěvníky kostela si velmi oblíbil. Byli jeho radostí a útěchou.

Kostel byl obklopen alejí dubů. Byly v těsné blízkosti kostela a listí padalo do žlabů a ucpávalo je. Voda stékala po omítce a velmi ji poškozovala. Na žádost P. Antonína Hýži dal Obvodní národní výbor Plzeň-Doubravka stromy vykácet. Tím se prostor kostela uvolnil a prosvětlil. (Asi v roce 1980)

V květnu v roce 1990 byla budova vedle kostela nabídnuta P. Antonínovi Hýžovi k restituci. Den 10. května 1990 nabídl tuto budovu salesiánům prostřednictvím P. Michala Kaplánka. Budova byla ve velmi špatném stavu. Voda byla jen chodbě, suché záchody, nájemníci. Tím začala současná historie kostela sv. Martina a Prokopa, který salesiáni dostali do správy.

Salesiáni v Plzni

To že salesiáni, jako řeholníci, kteří se starají o výchovu mládeže jsou v Plzni, není náhoda. O tom, že by v Plzni mohli zřídit výchovný ústav se jednalo ještě před druhou světovou válkou.

Podnět k tomu dal komorní rada Josef Chudáček. Od mládí až do své smrti myslel na smutný úděl dětí osiřelých a dětí opuštěných a pro nedostatek výchovy zpustlých. Věděl, že takových dětí je dost a že se jejich počet zvětšuje i společenskými změnami. Považoval za projev blíženské lásky ve smyslu evangelia těmto dětem pomáhat. Již v mládí studoval problém zločinnosti mládeže a věděl, že převládalo mínění, které si razilo cestu i do zákoníků, že je lépe vychovávat než žalářovat. A vychovávat tak dlouho, dokud je výchova možná. Právě v tom spočívá význam vychovatelen, jak napsal Chudáček: „Přijímat mládež mravně ohroženou, jež by jistě vyrostla v lidi zločinné, kdyby nebyla vyňata ze špatného prostředí, vychovávat ji v řádné občany a tím činiti národ bohatší o zdárné syny a zdárné dcery.“ Tak Chudáček pozval v roce 1936 do Plzně na přednášku o sv. Donu Boskovi Dr. Štěpána Trochtu, salesiána, který toho roku přišel do Prahy. Za dva roky tam Š. Trochta postavil v Kobylisích krásný moderní ústav, který vedlo pět salesiánů. Chudáček toužil po tom, aby Salesiáni vybudovali také v Plzni vychovatelnu pro mravně ohroženou mládež. Podnět postavení takové vychovatelny byl dán už koncem 19. století na sjezdu českého učitelstva v Plzni. Tehdy 200 zlatých věnoval pro tento účel mladý plzeňský advokát, pozdější purkmistr, Dr. Václav Peták. Spořitelna i jiné ústavy občas věnovaly další částky, takže fond pro zřízení vychovatelny Dr. Václav Petáka stále vzrůstal, až dosáhl začátkem roku 1937 asi 1 400 000 Kč. Po vypracování náčrtku a rozpočtu bylo zjištěno, že na vybudování ústavu je třeba 2800 000 Kč. Chudáček pokládal za svou povinnost upozornit městkou radu v Plzni na bezpečný způsob vyřešení této otázky. Po dohodě s Dr. Trochtou, ředitelem Salesiánského díla v Praze, oznámil 19.6. 1937 jménem Farního odboru katolické charity v Plzni městské radě, že Salesiáni by byli ochotni postavit v Plzni vychovatelnu Dr. Petáka a vydržovat její provoz, bude-li jim dán nastřádaný obnos, který činí asi polovinu stavebního nákladu. Kdyby byla městská rada přistoupila na způsob řešení, který Chudáček navrhoval, mohl být v Plzni vybudován do roka moderní ústav. Ten by však měl jednu velikou a neodpustitelnou chybu, děti by tam vychovávali kněží. Proto rada tento návrh zamítla a předala Fond Okresní péči o mládež, která chtěla řešit ústav provizoriem. Rozhodla se pronajmout Škodův zámek v Malesicích u Plzně a tam zřídit vychovatelnu. K vybudování prozatímního ústavu nedošlo, neboť připojením Sudet byla celá tato oblast ztracena. Městská rada se vrátila k Chudáčkovu návrhu a po prohlídce Salesiánského ústavu v Praze-Kobylisích, jenž se jim velmi líbil, začalo jednání se Salesiány o zřízení ústavu v Plzni. P. Dr. Trochta vypracoval program a žádal zakoupení pozemku. Ten byl koupen v Lobzích. Pozemky byly zakoupeny v roce 1940 v Revoluční ulici a sahaly až ke kostelu sv. Martina a Prokopa. V následujícím roce se jednalo o vypracování plánů a smlouvy na předání Fondu k vybudování výchovného ústavu. Přípravu stavby přerušily válečné události okupace, atentát na Heydricha, následné zatčení P. Dr. Štěpána Trochty. V roce 1944 zemřel komorní rada Josef Chudáček. Po válce se obnovila jednání. Jenže situace byla jiná, v čele obce stojí osoby jinak politicky orientované a stavba ústavu nepřichází v úvahu. Hledal se objekt, který by salesiánům vyhovoval. Ale ten se nenašel.

Je zajímavé, že po padesáti letech je nabídnuto salesiánům stejné místo v Lobzích u kostela sv. Martina a Prokopa. Většina původního pozemku byla zastavěna bytovou výstavbou. Ale zbyl tu dům katechety u kostela a přilehlý pozemek. Město nikdy výchovný ústav Dr. Petáka nepostavilo, ale salesiáni mohli po padesáti letech na stejném místě v Lobzích postavit dům pro výchovu dětí a mládeže.

Správa salesiánů od roku 1990

Správa salesiánů od roku 1990V roce 1990 získávají salesiáni dům vedle kostela, který začali opravovat. Duchovní správou kostela byl pověřen P. Michal Kaplánek. Salesiáni dočasně bydleli v bytě v Revoluční ulici. Za dva roky se přestěhovali do opraveného domu. Od 1. ledna 1993 byla zřízena nová farnost Plzeň-Lobzy se správou salesiánů. K této farnosti byl v roce 1996 připojen i kostel sv. Jiří na Doubravce. Takže hranice farnosti kopírují hranice ÚMO Plzeň 4.

Hned po opravě budovy, která se stala Salesiánským střediskem mládeže, se salesiáni pustili do celkové rekonstrukce kostela, který byl v roce 1992 už ve špatném stavu. V roce 1993 se začala provádět oprava střechy, stropu kostela, věže včetně zlaté báně a kříže. Zároveň se opravovala fasáda. Všechny tyto opravy stály skoro 2 mil. Korun.

V roce 1994-95 probíhala přístavba kostela, s kanceláří, farním sálem, klubovnou a sociálním zařízením za částku 3100 000 Kč.

V roce 1996 byla postavena protihluková stěna před kostelem nákladem 272 830,- Kč. S kostelem je spojená stříškou, odhlučňuje kostel od provozu na frekventované silnici a vytváří zázemí a ochranu před nepříznivým počasím pro lidi shromážděné před vchodem do kostela.

Rekonstrukce interiéru kostela sv. Martina Prokopa byla realizována v roce 1997 od května do listopadu nákladem kolem 2,5 mil. Korun. Finanční prostředky pocházely převážně z darů katolické církve ze zahraničí. Úpravy interiéru probíhaly podle uměleckého návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice z Plzně, který zvítězil v soutěži vypsané na toto téma. Na projekčním zpracování s ním spolupracoval ing. arch. Jan Soukup a ing. Antonín Švehla. Interiér kostela byl doplněn o následující nové prvky a byly provedeny tyto změny a úpravy:

Nová tepelně izolovaná podlaha s povrchem z dlaždic z Chlumčan. Výtvarný motiv na dlaždicích symbolizuje sen Dona Boska o cestě růžovou alejí. Presbytář má teď kruhový tvar se třemi schody z mramoru. Uprostřed kruhu stojí zkrácený a upravený původní mramorový oltář. Mramorový je i podstavec k ambonu. Původní svatostánek byl upraven a dočasně zabudován do zdi. Byla vytvořena gotická římsa na obou podélných stěnách a kolem vítězného oblouku. Nová elektroinstalace s novým osvícením, osmi zavěšenými lustry. Provedlo se i ozvučení kostela. Dále bylo instalováno plynové ústřední topení. Úniku tepla mají zabránit nová vnitřní okna v kovových rámech. Vstup do chodby přístavby byl rozšířen o jedny nové dveře. U vstupu byla instalována kovaná mříž a celý kostel byl vymalován.

Další práce na interiéru kostela přerušila přístavba Salesiánského střediska mládeže. Podle návrhu akademického malíře Vladimíra Havlice se začalo pracovat na novém retábulu, které nebylo ještě úplně dokončeno, když mistr zemřel. Dokončilo se až v roce 2006 akademickým malířem Janem Coufalem a bylo slavnostně posvěceno panem biskupem 25. května 2006. Tímto dílem je celý moderní interiér kostela završen.