Společná odpovědnost

Posledním tématem pastoračního projektu, o kterém budeme hovořit je spoluodpovědnost. V následujícím článku přinášíme náměty k přemýšlení nad touto hodnotou.

Charakteristickým rysem Don Boskovy oratoře bylo rodinné společenství. Neplatilo tu „my“ kluci a „oni“ vychovatelé nebo kněží, ale jenom my – všichni, kdo tu patříme. Don Bosko se se svými chlapci dělil – ne jenom o jídlo a radost, ale také o práci – starším klukům svěřoval ty mladší a bral si je na pomoc, když bylo potřeba. Nebylo to jen proto, že práce bylo vždycky více, než stačil stihnout. Don Bosko dobře věděl, že svěřené úkoly a odpovědnost pomáhají mladým lidem vyrůst a učiní z nich společníky a ne pouze konzumenty.

Don Bosko v tom napodoboval Boha, který když stvořil člověka, učinil ho svým spolupracovníkem na díle stvoření (Gen 2,15). Ježíš sám, když povolal své apoštoly, dával jim účast na své moci i na svém poslání a někdy jim dával úkoly, které byly nad jejich síly (Mt 14, 13-21).

S námi to není jiné, i nás Bůh volá, abychom byli jeho spolupracovníci na budování Božího království. Jsme pozváni, abychom hledali způsoby, jak ho budovat na svém pracovišti, ve své rodině a také v našem farním společenství. Kdo chce být opravdu členem Boží rodiny, nezbývá mu než přijmout za svůj nějaký úkol ve prospěch celku. Pavel Kosorin v jednom ze svých aforismů říká, že „V Božím království je skvělá dělba práce: Velké věci dělá Bůh, malé věci dělají lidé“. Na každém z nás je najít alespoň malý úkol, kterým posloužíme ostatním.

Jedním z kriterií správné služby je, že nás přibližuje k ostatním a dělá z nás rodinnější společenství. Pokud někdo slouží a nikdo o tom neví, nikdo na jeho službu nenavazuje, může to být velmi cenné, přesto však takové službě něco podstatného chybí. Správná služba je taková, která nás přibližuje více k Bohu, vede nás více k lidem a pomáhá našemu společenství růst. Ke spoluodpovědnosti patří také chyby každého z nás. Svěřit někomu úkol znamená, že ho „neudělá tak dobře jako já“. Cesta zapojování všech do spoluodpovědnosti je klopotná, přináší zmatek a nedorozumění, ale je to jediná cesta k vytvoření rodiny, která se jmenuje Boží království.

Inspirace v životě Dona Boska

V roce 1845 byla v Turíně otevřena nová věznice, tak zvaná Generala. Don Bosco odsouzené chlapce pravidelně navštěvoval a byl jejich přítelem. Nejčastěji se sem dostávali kvůli krádežím. Rodiče se jich obyčejně zříkali, protože byli příliš zhrubli. Během postu roku 1855 pořádal Don Bosco pro všechny katechetický kurz a třídenní duchovní cvičení. Většina hochů je zakončila celoživotní zpovědí. Don Bosco nečekal tak kladnou odezvu a tolik dobré vůle. Slíbil, že pro všechny vyprosí něco výjimečného: šel za ředitelem polepšovny a navrhl mu, že by rád podnikl s uvězněnými hochy celodenní výlet.

– Důstojnosti, vám muselo přeskočit v hlavě! řekl užasle správce.

– Naopak. Myslím to vážně a nevzdám se svého požadavku.

– A kdopak se bude zodpovídat za ty, kteří utečou?

– Neuteče ani jeden. Zaručuji se vám.

Ostatně, ztrácíte se mnou zbytečně čas. Nejsem přece kompetentní dovolit vám něco podobného. Obraťte se na ministra.

Don Bosco si vyžádal audienci u Rattazziho a vyložil mu svůj plán. Ministr se nakonec nechal přesvědčit a k výletu svolil.

Don Bosco se vrátil do Generaly a ohlásil výlet. Odpovědí byl výbuch jásotu. Když si zjednal ticho, pokračoval:

– Zaručil jsem se, že se budete dobře chovat a že nikdo z vás neuteče. Ministr mi dal slovo, že vás nebude provázet žádný uniformovaný ani civilní dozor. Nyní požaduji čestné slovo na vás. Kdyby některý z vás utekl, připravil by mi velké nepříjemnosti a vícekrát bych se už nemohl mezi vámi ukázat. Mohu se tedy na vás spolehnout?

Nastalo velké vření a dohadování. Pak předstoupilo několik nejsilnějších hochů.

– Dáváme vám svoje slovo! prohlásili. Všichni se vrátíme a všichni se budeme chovat slušně.

Výlet byl hned příští den. Začínalo jaro, slunce příjemné hřálo. Když se dostali za město do volné přírody, mohli běhat, křičet, hrát si. Don Bosco šel uprostřed, dával hádanky, vyprávěl veselé příhody, sršel humorem a vtipy. V čele výpravy šel osel obtěžkaný potravinami.

Na programu dne byla i mše svatá a po ní společný oběd ve volné přírodě. Pak zase pokračovaly hry, soutěže a zábava. Odpoledne si prohlédli královský park a královský hrad. Byla i bohatá svačina. Vrátili se až po západu slunce. Oslík neměl co nést, proto hoši posadili na jeho hřbet svého dobrodince, provolávali mu slávu a dělali doprovod. Do Generaly vcházeli za zpěvu. Ředitel je ne dočkavě počítal a nechtěl uvěřit, že se vrátili všichni do jednoho.

Když dostal ministr hlášení o výsledku výletu, měl radost, že byl úspěšný. O několik dní později hovořil opět s Donem Boskem a tázal se:

– Prozraďte mi, čím to je, že vy u mladých provinilců docílíte všeho, a my nic.

– Vy jim stále jen rozkazujete a za všechno je trestáte. Více pro ně neděláte. Já se jim snažím prokazovat dobro. A jako kněz jsem před nimi ve výhodě. Vidí ve mně ještě něco více. Ale to nedokážete pochopit.

Inspirace v Písmu

Chcete-li se nad tématem svobody zamyslet v Božím slově, můžete se začíst např. do těchto textů Lk13, 7-9, Mt 14, 13-21, Mt 25 14-30 ,

Otázky k zamyšlení

• K jakému úkolu mne Bůh zve v současné etapě mého života?
• Jak hodnotím své zapojení do farního společenství?
• Kde je prostor pro rozvoj spoluodpovědnosti v našem farním společenství?