Když Janově mamince Markétě zemřel manžel, bylo jí dvacet devět let. Nablízku nebyl nikdo, kdo by se s ní podělil o starosti. Naříkáním by rovněž nic nevyřešila. Nepoddala se trpitelství, vyhrnula si rukávy a dala se do práce.
Bylo třeba udržovat v čistotě dům, vařit, starat se o pole a vinici. Její ruce byly ztvrdlé a mozolnaté od orání, sekání a okopávání, ale dovedly zároveň velmi příjemně hladit a mazlit se s dětmi. I když byla těžce pracující ženou, zůstala především matkou svých synů.
Matka Markéta vlastnila dar vyrovnanosti. Dovedla chápat a zároveň neslevovat z požadavků. Dovedla být laskavá, ale neomlouvala nedostatky. Hoši věděli, že když řekla ne, tak to znamenalo ne, které nemohlo zvrátit žádné trucování nebo chytračení. Nervy jí nepovolily ani tehdy, když klukovská zábava dávno překročila míru. Často se jejich her zúčastňovala a vymýšlela nové. Do omrzení odpovídala na nekonečná proč. Byla ráda, když povídali. Aspoň věděla, čím se zabývají. Neměli před ní žádné zábrany, protože je nikdy netrestala za to, s čím se sami přiznali.
Bůh, kterého je učila poznávat, nebyl Bůh policajt, který číhá, aby je přistihl a ztrestal, ale Bůh Otec, který své děti miluje. Když byl nádherný západ slunce, anebo obloha plná hvězd, či louka plná květů a vůní, upozorňovala je na tyto krásy.
– Jak krásný svět nám Bůh stvořil! Kolik nádhery rozesel kolem nás pro nás!
Tak se Jan naučil znát a vidět nejen matku, bratry a bližní, ale i osobu Boha. Velkou neviditelnou bytost, která je všude. Nejen v nebi, ale i mezi nimi doma, ve tváři chudáků i ve hlase svědomí. O tuto bytost se matka opírala s bezmeznou důvěrou. Bůh byl pro ni dobrý starající se otec, který poskytuje každodenní chléb, dopouští i události, které je nesnadné pochopit, například smrt otce nebo krupobití. I na těžkých okamžicích života dovedla nalézat stopy božského jasu. A když ji tísnila bída, dovedla objevovat vzácný svět oběti.
Markéta byla matka vlídná i energická. V rohu kuchyně stála rákoska. Obyčejný pružný prut. Nikdy ho nepoužila, ale nikdy ho z kuchyně neodstranila.
Jedna situace to může znázornit. Jeník měl na starosti králíky. V poklusu jim naházel trávu a utíkal za kluky. Špatně zajistil dvířka, králíci se jeden po druhém vytratili na louku a mamince pak dalo hodně starostí a času, než je všechny dostala domů.
– Jeníku, podej mi rákosku, řekla nazlobeně, když se vrátil.
– Nač ji potřebuješ?
– Podej mi ji a uvidíš.
Tón hlasu byl nesmlouvavý. Jeník přinesl prut a na dálku ho podával matce.
– Ty mě chceš zbít?
– A proč ne, když tak zlobíš?
– Maminko, uvidíš, že se to nebude vícekrát opakovat. Tehdy se matka přestala mračit a usmála se. Usmál se i Jeník, a v domě byla zase pohoda. Odpustila hned, jak uviděla náznak lítosti a polepšení.
Don Boskův výchovný styl bude podobný. Hoši naleznou v Janovi otce i matku. Jeho láska bude klidná, pevná, laskavá, plná radosti. Bude svítit a hřát.
Čím mne toto vyprávění inspiruje?
Jaké jsou kořeny mého života? Na čem dobrém, co bylo výchovou vloženo do mé osobnosti, mohu stavět?
Co naopak v mém životě potřebuje uzdravit nebo co v něm schází? V čem z toho mohu prosit sv. Jana Boska o přímluvu?
Sejděte se ke společné modlitbě a poděkujte v ní za to, co od Boha dostáváte.
Adresa:
Revoluční 151/98, 312 00 Plzeň
Telefon:
377 266 953
Kostel sv. Martina a Prokopa
Revoluční 151/98, 312 00 Plzeň
Kostel sv. Jiří
Ke Svatému Jiří, 312 00 Plzeň
Pondělí: 9:00–12:00 / 12:30–18:30
Úterý: 9:00–12:00 / 12:30–18:30
Středa: 8:00–12:00 / 12:30–18:30
Čtvrtek: 9:00–12:00 / 12:30–19:00
Pátek: 9:00–12:00 / 12:30–16:00
So - Ne: Zavřeno