Postní doba 2023

Popeleční středou vstupují křesťané do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc. Datum popeleční doby je pohyblivé a odvíjí se od data Velikonoc. Výrazným symbolem Popeleční středy je tzv. "popelec" - tedy udělování kříže na čelo z popela loňských ratolestí.

Popeleční středou vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc. V liturgickém kalendáři je to středa, která předchází první neděli postní a označuje začátek postní doby. Datum Popeleční středy je tedy pohyblivé jako i Velikonoce (datum Popeleční středy i Velikonoc naleznete zde - v dynamickém liturgickém kalendáři). Začátek postní doby byl v průběhu dějin přesunut ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, aby se z postní doby vyčlenily jednotlivé neděle, které nejsou chápány jako postní den.

Popelec znamená:
"Jsi a budeš prach"

Na Popeleční středu se věřícím na čelo uděluje znamení kříže popelem (= popelec) s formulí: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (srov. Gn 3,19), nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Přijetí popelce je znamením pomíjivosti člověka a odhodlání zříci se zlého jednání (hříchu). Tento symbol je převzatý z biblické tradice. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svůj mnohdy špatný život, své nepravosti, své zlé jednání (hřích) a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí (ev. "kočiček" - v našich krajích) posvěcených v předešlém roce na Květnou neděli.

"Jak důležité je slyšet a přijmout tyto výzvu právě v této naší době!  Jsme omezenými tvory, hříšníky, kteří ustavičně potřebují pokání a obrácení. Soudobý člověk, který deklaruje svou totální nezávislost na Bohu, se stává otrokem sebe samého a často se ocitá v neutěšené izolaci. Výzva k obrácení je proto pobídkou k návratu do náruče Boha, něžného a milosrdného Otce, k důvěrnému odevzdání se Mu." (Benedikt XVI.)

 POBOŽNOSTI KŘÍŽOVÉ CESTY BUDOU PŘED VEČERNÍMI BOHOSLUŽBAMI VE STŘEDU A V PÁTEK.

PŮST

Půst zintenzivňuje modlitbu, je modlitbou tělem i duší, stupňuje bdělost a otevřenost vůči Bohu.

Církev v podstatě zapomněla na půst. Z postu se stal postoj čistě duchový... Na čistě tělesný půst se /před nedávnem/ shlíželo téměř opovržlivě a přitom se ani nepozorovalo, že s tělesným postem zmizel i duch postu... Ztratilo se pochopení pro hodnotu postu...

Až definitivně přijde Kristus, tak budou zničeny hřích a smrt čímž ztratí půst svůj smysl.
V postu křesťané vyznávají, že tu spása ještě není (ve své plnosti) tak, aby jí byli zcela proniknuti. Vzpínají se ve svém postu k této spáse, aby byli stále více naplňováni tou radostí, kterou pro ně znamená příchod Kristův, radostí ze svatby, kterou s nimi slaví jejich božský Ženich.

Pro křesťany byly postní dny dobou větší bdělosti pro Boha... Půst spojoval křesťany v jedno společenství. Nebylo to žádné soukromé asketické dílo, nýbrž určitá forma společné modlitby a bdění.

Ztuční-li tělo, ztuční a otupí i duše. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tělesné a duchovní zdraví tvoří jednotu. "...Půst... zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn..." (Sv. Atanáš)


Léčebný půst je v podstatě vylučovací kůra, při níž se pročišťují veškeré tělesné tkáně a šťávy. Postem jsou vylučovány škodlivé látky z těla. Jsou odbourávány přestárlé buňky a tím je povzbuzena tvorba mladistvých buněk.

Půst má regenerující účinek na tělo.

Půst udržuje otevřenou ránu (v srdci), která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení svých tužeb někde jinde, u lidí, nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým zakrýváním oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid.

Půst je pokoj těla. (Sv. Petr Chryzolog)

Nepokoj vzniká z nemírnosti, z nadvlády vášní a pudů. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a obdařuje ho vnitřním mírem.

Dobrým jídlem a pitím mohu v sobě mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže se vůbec dostat na povrch (na světlo). V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje (zotročuje)...

Mohu být spokojen s Bohem i se sebou samým, jsou-li ukojeny jen mé potřeby jídla a pití? Jistěže je nedobré, zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde. Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě když v postu odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně...

Mé rány... pracně přikryté se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.

Ježíš na poušti je konfrontován s vlastním ohrožením. Vyprávění o Ježíšově pokušení popisuje ohrožení každého z nás. V Ježíšově boji se satanem se nám otevírá cesta, jak zacházet s pokušením, které nás při postu napadá. Na poušti a při postu podrobeni zkoušce, aby vyšlo najevo smýšlení našich srdcí (Dt 8,2)

Právě půst nám staví před oči to, co nás ohrožuje.

Na poušti není nic, za čím bychom se mohli skrýt. A půst nás činí v této bezbrannosti ještě zranitelnějšími. Nemáme už nic, čím bychom ucpali vystupující prázdnotu... Nemilosrdně jsme postaveni tváří v tvář silám, které bojují o nadvládu nad námi. Jde nakonec o to, zda přenecháme vládu nad sebou Bohu nebo satanovi.

Obžerství neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidi duchovně nasycené a líné.

Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě. Myslíme si pak, že je zvládneme vlastní silou.

Kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro Boha.
Testem správného užívání postu je styk s druhými a mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat...

Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek.

Půst nás konfrontuje s námi samotnými... Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou.

Postem nebojujeme proti sobě samým, nýbrž proti nepřátelům duše, kteří nám chtějí zabránit, abychom se stali sebou samými, Božími dětmi. Svatý Augustin říká, že v postu nejde o to nenávidět své tělo, nýbrž pouze bojovat proti zlým návykům a tak přispívat k ozdravění.

Půst nesmí být přednější než blíženská láska.

Půst má sloužit blíženské lásce. Co člověk postem ušetří, to má dát potřebným.

Skutek zbožnosti je cenný pouze tehdy, není-li konán před lidmi, ale ve skrytosti. "A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí."(Mt 6,4)

(Převzato z: https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/navrat-k-postu)